Minirecenze na Šepotání, Možná jednou

Šepotání - A. G. Howard

Někteří z vás možná ví, že já jsem do Alenky v Říši divů úplný blázen, nebo spíš do jejího filmového zpracování, knihy jsem ještě bohužel nečetla, ale určitě to hodlám napravit.

No a Šepotání je poněkud drsným retellingem na tento svět. Autorka si totiž libuje opravdu v hodně šílených věcech. Hlavní postava Alyssa zabíjí hmyz a v pokoji má hned několik rámečků se stovkami přišpendlených motýlů a brouků. Je to kvůli tomu, že Alyssa slyší jejich hlasy nebo přesněji jejich šepotání a rozumí jim (což jí není mnohokrát příjemné) a jen když zastaví jejich život, zastaví i jejich šepot. A aby toto prokletí zastavila musí se vydat do Říše divů, se kterou má její rodina mnoho společného. Každopádně to je ještě jen lehký odvar toho co v knize je. 

No ale teď už do Říše divů! Alyssa se tam nějakým divným způsobem dostane přes zrcadlo a poté i přes noru a připlete se jí tam i její nejlepší kamarád Zach, kterého Alyssa, dalo by se říct, miluje. No a i tady nás tradičně přivítá králík (už bohužel nevím, jak přesně ho tam pojmenovali, ale vím, že to bylo vážně divné), který rozhodně neodpovídá ideálům krásného bílého králíčka, ale spíš vypadá jako zchátralina. Poté musí Alyssa splnit pár úkolů, aby prolomila prokletí a potkává Morfea, který jí sleduje už odmalička v podobě můry. Ach, Morfeus, to byl a pořád je vážně skvělý, sarkastický charakter, který občas nažene i strach, ale já ho i tak miluju. No a máme v příběhu najednou dva kluky, což znamená jediné, milostný trojůhelník! Morfea mám tedy vážně ráda, ale Zach mě štval pořád více a více, proč ho nemohli nechat zavřenýho tam na konci??! (kdo četl, nejspíš ví). 

Konec téhle knihy byl opravdu matoucí a chaotický (v čemž je autorka opravdu nejlepší, v chaosu, zmatku a šílenosti), ale myslím, že zápletka byla skvěle rozuzlena a příběh byl dobře naplánován. A jelikož se mi tenhle první díl líbil, další díly se mi určitě nevyhnou. Pokud milujete šílenosti, tahle kniha se vám bude určitě líbit.

Možná jednou od Colleen Hoover

Na knihu Možná jednou jsem viděla jen samé pozitivní recenze, a tak bylo hnedka jasné, že si tuhle novou romanťárnu musím přečíst, navíc je tohle moje první kniha od této autorky, takže jsem byla vážně zvědavá, co mi Colleen předvede. A popravdě? 

Tahle kniha se mi zdála až moc dlouhá na to, že se tam řešilo pořád jen to jediné a samé furt dokolečka, což je vztah Sydney a Ridge, který má jeden velký problém, což je ten, že Ridge už má holku. Jenže Ridge se sebou svádí boj, protože neví, komu má dát půlku svého srdce, no prostě se neumí pořádně rozhodnout a vybrat. 

Taky jsem se dozvěděla, že skoro všichni tuhle knihu moc prožívali a každou minutu u ní probrečeli, ale na mě tohle bylo prostě moc... obyčejné. Ani vám tady nebudu říkat o rozuzlení celé zápletky, protože to bylo tak moc vtipný a absurdní, že jsem vážně kulila oči. 

Takovou specialitou této knihy je hudba, která má také v příběhu své malé místo, Ridge totiž hraje na kytaru a Sydney skládá pro jeho kapelu písně. Což bylo docela fajn, myslím ty písničky, které jste mohli poslouchat. Společné pracování těch dvou mě totiž doslova zabíjelo. 

Konec, jo. Ten byl takový důvod proč jsem knize dala o jednu hvězdičku navíc. To bylo teprve něco roztomilého a dojemného! Takže pokud máte na tuto knihu stejný názor jako já, radši si přečtěte Eliza and her monsters, to bylo teprve něco. 

Takže i když mě tahle kniha v mnoha případech nezaujala a hodnotím jí průměrně, rozhodně to neznamená, že mám s autorkou definitivně konec. Ještě totiž chci zkusit alespoň jednu její knihu, tak už mě snad nezklame. 

(představte si spíš, že je to 2.5 pírka)

Co vy a tyto dvě knihy?

Jessmí